Ministr kultury Ota Klempíř nechal podle kritiků přepsat návrh Státní kulturní politiky 2026–2030 takovým způsobem, že se materiál blíží spíše vládnímu programovému prohlášení než tradičnímu strategickému dokumentu připravovanému společně s kulturními aktéry. Podle odborníků a části kulturní obce tím klesla role profesionálních komisí i širší veřejné debaty o budoucnosti resortu.
Rozdíl mezi „státním" a „vládním" dokumentem
Státní kulturní politika má podle dřívější praxe fungovat jako strategický rozvojový rámec, do jehož přípravy byli zapojeni představitelé veřejných institucí, odborných organizací i tvůrčí sféry. Kritici nyní tvrdí, že návrh, který ministerstvo předkládá, ztrácí tento charakter a stává se programovým textem úzce korespondujícím s vizí současné vlády a ministra.
| Rys | Tradiční státní kulturní politika | Návrh podle kritiků |
|---|---|---|
| Zapojení odborníků | Široké, participativní | Omezené, řízené z ministerstva |
| Funkce dokumentu | Strategie a rozvoj | Programové prohlášení |
| Role vlády | Konzultativní | Dominantní |
Dopady na rozdělování dotací a personální rozhodnutí
Kritika se podle dostupných informací nevztahuje jen k textu politiky. Ministrův přístup se podle některých komentátorů projevil i v praktických krocích: při rozdělování dotací údajně postupoval tak, že marginalizoval doporučení odborných komisí ve prospěch vlastní diskreční pravomoci. Podobně kontroverzní bylo i chování ministerstva při výběru vedení Národní galerie, kde se procesy podle kritiků staly spíše formální než věcné a o dalším osudu instituce rozhodoval sám ministr, přičemž konečné rozhodnutí nakonec nepřijal a prodloužil provizorní vedení.
- Odborné komise: podle kritiků přehlíženy v konečném rozhodování.
- Dotace: obavy z politizace rozdělování prostředků.
- Personální konkurzy: procesy označovány za „stínové“, s omezenou transparentností.
Ve většině diskuzí o chování ministra zaznívá ostřejší jazyk: podle komentářů se Klempíř někdy staví spíše jako „majitel“ kultury než jako její dočasný správce, což zvyšuje napětí mezi ministerstvem a kulturní obcí, která žádá o širší participaci a respekt k odborným postupům.
„Já jsem stát“
Širší souvislosti: trend centralizace rozhodování
Podle komentářů tento přístup nekončí u kultury. Zmiňuje se širší tendence v některých vládních kruzích, kdy se preference silnějšího rozhodování na centrální úrovni projevuje i v jiných resortech. Kritici připomínají, že takový styl může oslabit veřejné rady a poradní mechanismy, které doposud zajišťovaly odbornou kontrolu a zapojení komunit do tvorby politik.
Souběžně s obavami o participaci vzniká otázka legitimacy dlouhodobých rozhodnutí, jež se bez široké odborné debaty mohou ukázat jako méně udržitelné. Zástupci kulturních institucí a odborné veřejnosti zatím upozorňují na nutnost zachovat transparentní procesy, odborná hodnocení a široké konzultace, které byly dosud součástí tvorby státní kulturní politiky.
Dokument Státní kulturní politiky 2026–2030 zůstává klíčový pro rozdělení prostředků, nastavení priorit a plánování podpory kulturní tvorby i institucí. Způsob, jakým bude finální podoba schválena a implementována, ovlivní fungování kulturního sektoru v příštích letech a vyvolává otázky o tom, kdo a jak bude v České republice kulturu definovat.
Jako redakce budeme sledovat další kroky ministerstva, stanoviska odborných organizací i případná jednání, která by mohla vést k obnovení širší participace při dokončování strategického dokumentu.
