V pražském Národním divadle se v úterý dopoledne uskutečnilo poslední rozloučení s hercem Jiřím Štěpničkou (1947–2026). Budova byla otevřena veřejnosti od 10:30, samotná pieta začala v 11:00. Do sálu přišli kolegové, přátelé a stovky diváků, kteří chtěli uctít jeho památku.
Ředitel připomněl dlouhou vazbu k divadlu
Ceremonii zahájil ředitel Národního divadla Jan Burian, který v projevu zdůraznil Štěpničkovu rodinnou a profesní spojnici s touto scénou. Připomněl, že herec patřil k výrazným tvářím souboru a že v Národním divadle působil od roku 1975. Burian zmínil několik významných rolí, které Štěpnička během desetiletí na jevišti ztvárnil, a upozornil na jeho vrozený talent, jenž podle něj „za socialismu neodpouštěl“.
„Občas jsme se neshodli… Ale Jiří věřil v sílu kolektivu, kde každý nemusel mít stejný názor, ale osobnosti se vzájemně respektují,“
Řečník připomněl, že jejich kolegiální vztah se prohloubil v 90. letech v době, kdy se formovalo porevoluční divadlo.
Vzpomínky kolegů: šatna, dílenské dovednosti i laskavost
Na Burianův projev navázala projekce, která shrnula Štěpničkovu kariéru. Jako první k mikrofonu vystoupil herec Vladislav Beneš, jenž popsal čtyřicetileté soužití se Štěpničkou v divadelní šatně a připomněl osobní momenty z jejich přátelství. Beneš vyzdvihl Štěpničkovu pomoc v praktických záležitostech — například při opravách auta — a poukázal na pevné rodinné vazby, zejména vztah k manželce Janě.
Ve vzpomínkách zazněly také další, méně profesní stránky života zesnulého: nekonečné diskuse, mariáš, chov holubů, chalupa a především laskavost, kterou Štěpnička projevoval „velmi osobitě“.
Následovala slova herečky Taťjany Medvecké, která ocenila radost, kterou jí Štěpnička při společném angažmá v Národním divadle přinášel. Medvecká připomněla i jeho významnou práci v dabingu a poznamenala, že byl vždy pečlivě připravený. Součástí pietního programu byla audiokázka z ukázek textů, které namluvil, čímž byla připomenuta i jeho hlasová tvorba.
Mladší generace i státní hymna
Za mladou hereckou generaci promluvili Michal Pazderka a Filip František Červenka. Oba ocenili, že herectví udrželo Štěpničku čilého i po desítkách let a že byl otevřený spolupráci se studenty. Pazderka i Červenka zmínili, že k mladým byl Štěpnička vlídný a vštěpoval jim oddanost nejen k řemeslu, ale i k institucím, mezi něž patří Národní divadlo.
| Fakt | Hodnota |
|---|---|
| Rok narození – úmrtí | 1947–2026 |
| Začátek angažmá v ND | 1975 |
| Poslední role v ND | Starý Manya |
Pieta byla zakončena státní hymnou. Ceremonie v Národním divadle tedy uzavřela den, kdy si divadelní i širší veřejnost připomněla více než padesátiletou přítomnost Jiřího Štěpničky na české scéně.
- Hlavní řečníci: Jan Burian, Vladislav Beneš, Taťjana Medvecká, Michal Pazderka, Filip František Červenka
- Program: projekce kariéry, audiokázka z dabingu, osobní vzpomínky, hymna
- Osobní rysy připomenuté na pietě: laskavost, rodinné vazby, smysl pro kolektiv, záliby mimo herectví
Rozloučení v Národním divadle odráželo jak profesionální odkaz Štěpničky — dlouhou a bohatou hereckou dráhu a hlasovou práci v dabingu — tak i jeho osobní stopu mezi kolegy a v rodině. Pro mnohé přítomné byla ceremonie příležitostí poděkovat mu za roli, kterou sehrál v životě instituce i jednotlivců.
Autorka je vedoucí rubriky Kultura a zábava, WE NEWS.
