Francouzský nositel Nobelovy ceny za ekonomii Philippe Aghion představil na Pražském klimatickém týdnu myšlenku, že řešení klimatické změny lze podpořit tzv. kreativní destrukcí — procesem, při němž nové inovace postupně vytlačují staré, neefektivní technologie.
Co Aghion rozumí pod kreativní destrukcí
Aghion připomněl známé historické příklady, kdy technologické novinky prakticky vyměnily starší zařízení: od parních strojů přes mechanické psací stroje až po tlačítkové telefony, kterým dominovaly smartphony. Proces je podle něj „kreativní“ v tom, že zavádí nové způsoby práce a spotřeby, a „destruktivní“ v tom, že potlačuje existující průmyslové a obchodní modely.
„Kreativní destrukce znamená proces, ve kterém nové inovace vytlačují staré technologie,“
Aghion rovněž uvedl příklad z oděvního průmyslu: výrobci uvedením nové kolekce často neúmyslně vytlačí vlastní starší produkty — tedy cíleně neodstraňují staré technologie, ale trh je postupně nahradí.
Dva komplementární nástroje politiky
V diskusi zdůraznil, že k podpoře této evoluce nestačí pouze jeden přístup. Konkrétně vyjmenoval dva hlavní nástroje, které považuje za nutné kombinovat:
- uhlíková daň — zacílená na emise, která ekonomicky motivuje firmy k opuštění nešetrných řešení;
- dotace na zelené inovace — veřejné investice, které zvyšují pravděpodobnost průlomu u technologických možností, jež samy o sobě nemusí být atraktivní pro soukromý kapitál.
Podle Aghiona Evropa příliš sází na uhlíkové daně, zatímco Spojené státy preferují dotace. Jeho závěr zní, že efektivní strategie musí obě cesty zkombinovat, protože řeší rozdílné problémy: uhlíkové daně mění relativní ceny a chování, dotace zase překonávají setrvačnost založenou na předchozích investicích a znalostech.
| Nástroj | Co řeší |
|---|---|
| Uhlíková daň | Snižuje atraktivitu emisně náročných technologií |
| Dotace | Podporují vývoj a nasazení nových technologií |
Investice a nejistota inovací
Aghion upozornil na inherentní nejistotu v inovacích: nevíme přesně, které technologie přinesou zásadní průlom a kdy. Jako ilustraci zmínil perspektivu jaderné fúze — možnou hromadnou změnu, jejíž příchod nelze přesně naplánovat, ale vyšší investice zvyšují pravděpodobnost úspěchu. Z tohoto důvodu podle něj nemá smysl se snažit přesně předpovídat vítěze; místo toho je lepší zkoušet „všechny dostupné možnosti“.
Pro Českou republiku a její technologickou politiku to znamená dvě praktické implikace: jednak ekonomické pobídky musí vytvářet tlak na odklon od starých, neefektivních řešení; jednak stát a veřejné instituce by měly aktivně financovat výzkum a demonstraci nových přístupů, aby se snížila rizikovost prvních nasazení.
Důsledky pro průmysl a regulaci
Veřejné i soukromé investice do inovací mění pravděpodobnost, že se některá technologie prosadí. Pokud vlády spoléhají pouze na jeden nástroj, mohou podle Aghiona vytvořit nerovnováhu: přemíra zdanění bez podpory inovací riskuje útlum bez náhrady, zatímco samotné dotace bez cenového signálu mohou prodlužovat život neefektivních řešení.
Závěrem lze říci, že Aghionova výzva je jednoduchá a zároveň komplikovaná v provedení: podporovat nahrazování starých technologií systematicky, a to jak ekonomickými sankcemi pro znečišťovatele, tak přímými investicemi do vývoje nových technologií.
Klíčové otázky zůstávají praktické: jak nastavit sazbu uhlíkové daně, jak cílit dotace, a jak vyvážit krátkodobé sociální dopady s dlouhodobým přínosem pro klima. To jsou rozhodnutí, která čekají tvůrce politik i průmysl.
